Úvaha o sebevrazích, kteří uslyšeli TU píseň... píseň Gloomy Sunday.... - píseň sebevrahů...
Gloomy sunday přezdívaná hymnou sebevrahů v překladu "Ponurá neděle". Když se tato písnička začala hrát v rádiích, výrazně se zvýšily sebevraždy, lidé v posledních dopisech citovali úryvky právě z "ponuré neděle" a proto byla tato píseň zakázána. Po mnoha letech ji ale zase povolili, proto mám teď možnost si ji poslechnout, znovu ji slyšet v podání Diamandy Galas...Já ale nechci rozpitvávat písničku o smrti, smutku a zklamání jednoho člověka, ale rozepisovat ty sebevrahy...co je k tomu vedlo? Proč sebevražd přibylo? Proč udělali pomyslný krok do náruče věčného ticha a snad vysvobození?
Úplně před sebou vidím muže, jak slyší poprvé tuto písničku a říká si "Vždyť zpívá o mě...!", vidím jak si večer co večer sedá k rádiu a poslouchá ji znova a znova a neuvědomuje si, že si kope hrob, že jej ty slova ubíjí! Pak už jen náhrobek, sbohem a šáteček...svou smlouvu se smrtí podepisuje dopisem, který škrábe večer při svíčce, v pozadí se mu zpěvák snaží vnutit to, že "Květiny už zvadly a černé auto odjelo. Že je sám s nevyřčenými slovy, bílými kvítky a zlomeným srdcem." Nakonec muž se slzami v očích a s bílými kvítky v rukou, skáče v neděli z činžáku.
Co se mu asi honilo hlavou, když škrábal ten dopis? Snad byl sám jako kůl v plotě, přátele ztratil, milá mu umřela...anebo taky ne...možná měl problémy v podobě obrovských dluhů...anebo jej život přestal jednoduše bavit. Viděl každý den okolo sebe ty loutky, co si hrajou na život jako v pohádkách, avšak pohádky neexistují...ty lidi ve věčné přetvářce s maskami místo pravých obličejů. Ten stereotyp...I když se cítil sám, nebylo tomu tak. Každý má přátele, každý je přítelem. Rádoby přátelé však neviděli pravou tvář, nikdo se nezeptal, zda není něco v pořádku, jestli snad není sám...Nikdo se nezeptal a nezeptá. Na co pomýšlely ty ztracené duše před tím, než snědly prášky, udělaly tah po zápěstí, vykročili do prázdna? Snad se v nich rozpoutala menší válka-pro či proti? Udělat či neudělal? Co bude pak? Nic? Tma? Ticho? Nebo něco úplně jiného? My už se nedozvíme nad čím přemýšleli. Snad si to sami vyzkoušet. Co když se ale neovládneme a ten tah žiletkou uděláme? Pak radši neuvažovat...
Ale celkem je chápu. Když člověk vidí ten domeček z karet, co si vytvořil, má radost a je Šťastný…Když člověk vidí, jak spadla jedna ze spodních karet, úsměv se mu pomalu mizí a když se snaží vše rychle napravit, aby nespadlo všechno, tvář mu zdobí škleb ala "Jen počkej zajíci!" A nakonec, když vidí hromádku "sutin" na místě domečku, oči mu vlhnou, škleb dávno zmizel, vystřídal jej zdrcený pohled a smutný a zklamaný výraz ve tváři. To je pak člověk schopen všeho. Nemá sílu stavět domeček, proto se obrací k únikové cestě a volí útěk s cejchem smrti. Ten muž zřejmě taky cítil kyselou chuť porážky a nezdaru a zvolil útěk...
Stavět domeček je těžké, opravovat také, ale ze všeho nejtěžší je postavit úplně nový. Proto je neodsuzujte, nevíte co je k tomu vedlo. Možná jste ani nikdy neviděli sutiny svého pomyslného domečku, možná taky ano a tím spíš je chápete. Vy jste našli kapku síly postavit nový...oni ne...radši to vzdali...Možná to všechno bylo řešení, ale na mysl se mi tlačí myšlenka, jestli správné..